7. půldecky v Českém ráji
Sobotní ráno 22. června 2019 bylo jak vymalované. Krásně svítilo sluníčko a na náměstí již byli organizátoří této akce.
Ráno však začalo maily a telefonáty, kde se nám několik závodníků omluvilo, na což jsme za dobu trvání zvyklí. V devět hodin byly na náměstí čtyři, resp. pět strojů. Vypadalo to, že bude více pořadatelů než závodníků. Ještě ve čtvrt na deset byl stav setrvalý, ale pak se během deseti minut dostavilo 6 dalších posádek.
Start plánovaný na 9:30 jsme trochu odložili a kolem 9:45 jsme již řadili stroje na start. Pořadí nebylo tradiční dle čísel, ale nechali jsme volnost jet v tříminutových intervalech posádky, jak se domluvily.
První etapa byla dle mého dost náročná a i já při projíždění trasy jsem se několikrát vracel a nakonec volal o radu. Při druhém projíždění trasy se mi to sice zdálo těžké, ale logické. Po odjezdu posledního účastníka ( jel ale nejprve pro benzin ) jsme na náměstí poklidili, sebrali naše věci a odjeli za závodníky po trati.
1. stanoviště (popis od Janky) na Dubecku u malé kapličky - vymyslel Pavel a dost se na to těšil. Bohužel chvíli před Půldeckama měl nehodu na motocyklu a zlomil si nohu, takže nemohl přijet. Proto na poslední chvíli obsadil stanoviště Michal s Jankou. Za kapličkou byl plácek, který nás vyzýval k tomu, abychom na něm hráli kroket. Vše bylo připravené a my už čekali na prvního závodníka. Nakonec jsme celkově na stanovišti strávili poměrně dost času a první etapa, která byla na první pohled jednoduchá, zamotala hlavu nejednomu z vás. Časový rozptyl mezi prvním a posledním závodníkem byl o něco víc, než hodina a půl. Pravdou ale je, že poslední závodník se nezdržel trasou, ale montováním upadlého výfuku.
Čekání jsme krátili obdivováním červených ploštic na lípě a vmezeřili jsme i přírodopisnou vsuvku zjištěním, že se jedná o ruměnici pospolnou, která převážně přebývá právě na lípách.
Úkol byl připraven a my se těšili, jak se budou závodníci při kroketu bavit. Úkol zněl jasně - projet jednou brankou na jakýkoliv počet ťuknutí, aby si to vyzkoušeli a pak být na jeden pokus co nejblíž cíli. Všichni chlapci se úkolu zhostili na výbornou, někteří lépe než jiní, ale nedošlo k žádnému poranění, ani vysklenému oknu míčkem.
A když jsme se rozloučili s posledním závodníkem, uklidili jsme po sobě, a rychle se vydali na 4. stanoviště, protože dle zpráv ze 3. stanoviště už první závodníci vyrazili.
2. stanoviště nám popisuje Michal.
Pro letošní ročník jsem pro své stanoviště vymyslel oddechový úkol. Budu se soutěžícími hrát karty. Klasické prší. Všechny vyklepnu. Na soutěžících bylo vidět, že jsou po náročnější cestě rádi, že je nečeká nic extra obtížného. Nedomyslel jsem zcela stručný nástin pravidel a musel jsem takřka všem soutěžícím vysvětlovat, že když hru zavřu a oni zahodí karty, které mají v ruce, že se to opravdu nebere tak, že jim v ruce nic nezůstalo. :-) Nakonec jsem v krásném prostředí zažil 3 chabá vítězství, zbytek byly prohry, a jedna byla přímo zdrcující.
3. stanoviště nám popsal Filip
Na třetím stanovišti jsme byli s Petrem. Už když jsme přijížděli k Hrubé skále, tak nám bylo jasné, že jsme vyfasovali klasické (všem půldeckářům známé ) místo u lesa. Dlouho jsme si mysleli, že se závodníci po cestě poztráceli, ale hodinu po příjezdu dorazila první posádka, která konstatovala, že trasy byly letos pro hodně, hodně zdatné navigátory. Hodinu po první posádce dorazila druhá a potom už se v rozumných intervalech dostavil i zbytek. Otázky v testu závodníci poměrně zvládali, až na otázku, zda je severněji Turnov nebo Trutnov. Asi problém se znalostmi světových stran a do příště si všichni nedostatky doplní.
4. stanoviště (opět Janka)
Na 4. Stanoviště jsme dojeli jen tak tak. Rozbalili jsme Andulu na zkoušení první pomoci a záhy dorazili první závodníci. Ještě štěstí, že jsme to stihli. Toto stanoviště se nalézalo zpátky na náměstí Českého ráje, kde jsme obsadili lavičku, na kterou jsme uvelebili resuscitační pannu. První závodníci patřili mezi pravidelné návštěvníky našeho malého závodu, takže si vše pamatovali a šlo jim to pěkně od ruky. A vzhledem k tomu, že přijeli výrazně dříve než ostatní, tak nám stanoviště pohlídali a my si mohli koupit i kávičku :-). V mezidobí čekání jsme lelkovali v okolí, několikrát hovořili se zvědavými lidmi, kteří trávili čas na okolních lavičkách se svými skromnými příbytky a postupně se za námi stavovali i velitelé 2. a 3. stanoviště.
Musím říct, že jsem z tohoto stanoviště měla opravdu radost, protože jsem mohla pozorovat jasné pokroky ve znalostech první pomoci u všech účastníků. Zejména pak samozřejmě těch, kteří nejeli závod jen jednou. A s radostí v duši, jsme se po projetí posledního závodníka, vydali do cíle na buřty a počítání výsledků.
Cíl:
v cíli jsme si dali buřtíky, pokecali a rozdělili ceny.
